Pisálkovo doupě

Výňatek z Harryho průvodce: Japonsko je nádherná země, která prolíná staré tradice s moderním světem. Japonsko je také jedno z mála míst, kde obvyklý čistokrevný hábit nevzbuzuje žádnou zvláštní pozornost. Abyste se dostali do kouzelnické části Tokia, musíte vystoupit na stanici Harajuku a následovat cedule, které Vás nasměrují do svatyně Meiji Jingu. Když dorazíte k Torii (brána ke svatyni), porozhlédněte se u levého sloupu hlavní brány po cestě, která….

Z přikouzlených tribun, které tam předtím nebyly, na něho shlížely stovky tváří. Především ale na opačném konci ohrady byl maďarský trnoocasý drak. Dřepěl na hnízdě s vejci, křídla napůl složená, a valil na něj své žluté, zlovolné oči. Nestvůrný, šupinatý černý ještěr ani na chvíli nepřestal švihat trnitým ocasem, po němž v udusané zemi zůstávaly tři stopy dlouhé rýhy. Vtom davy znovu zaryčely. Harry nevěděl, zda jsou na jeho straně, ale nezáleželo mu na tom. Nastala chvíle pro to, aby udělal, co udělat musel... aby se absolutně soustředil na svoji jedinou šanci, kterou měl...

„Nóó,“ natáhla slovo Doktorka, „asi bychom se měli vrátit do Zeppelinu.“ „Bohužel,“ přitakal Harry a spustil Portál. „Vítejte zpět, příteli,“ usmál se Profesor. „Určitě jste se bavili.“ „Řekněme jen, že mě osvítilo,“ zazubil se Harry. „Bavili jste se všichni?“

Tak vítám vás na nových stránkách :) Mám přenesené všechny články a vaše komentáře z minulého blogu, ale ještě mi chvíli potrvá, než obnovím všechny odkazy, aby vás nehodily zpátky na starý blog. Tak prosím mějte chvilku strpení, snad to nepotrvá víc než pár dní. Ještě jednou děkuji Veruce a Martinovi a jejich úžasnému programu blogcz2WP (© Martin Rybenský 2017), díky kterému jsem nepřišla o všechny vaše komentáře - představte si, celkem jich je 358! Sama jsem nemohla uvěřit, že se jedná o tak velké číslo a jsem jen velmi ráda za vaši nekončící přízeň :) Někteří z vás si možná říkají, proč blog vlastně stěhuji, když jsem byla tři roky neaktivní. No, zaprvé bych nerada přišla o všechny povídky, které jsem na blogu měla (a že jsem při přestěhování našla i poklady, které jsem napsala v 15 letech a absolutně jsem zapomněla, že existují) a zadruhé bych se ráda opět k překládání vrátila. Na moji omluvu, poslední tři roky byly poměrně hektické. Přestala jsem překládat v době, kdy jsem musel

"Mohl bych na chvilku, pane?" "Pojď dál, Neville," přitakal Harry. "Co pro tebe můžu udělat?" "Nerad se ptám," červenal se Neville. "Ale válka skončila a no… v Bradavicích bude začínat škola …" "Chceš být propuštěn z aktivní služby, abys mohl dokončit školu?" "Doufal jsem v to," souhlasil Neville. "Jestli mě potřebuješ, tak samozřejmě zůstanu, ale…"

"Haló?" zaklepala Amélie Bonesová na dveře jedné z… podivnějších kouzelnických rodin. "Je tu někdo?" "Vy," štěknul na ní Xenofilius, jakmile otevřel dveře. "Do mojí kanceláře, okamžitě." "Co?" Amélii před nimi varovali, proč jim nevěřila? "SEDNOUT!" zrudnul rozčilením Láskorád. "Víte, jak na tom kvůli Vám oddělení je?" "Uhm… ne?" "NE?" hodil před ní na stůl velkou složku. "Za poslední měsíc jste zničila pět aut a stála jste město něco přes padesát milionů dolarů."

"Á, majore Pottere," řekl muž v šedém obleku s úsměvem. "Slyšel jsem, že jste uspěl?" "Ano, přesně tak," přitakal Harry. "Chtěl jste se mnou o něčem mluvit?" "Ujistil jste se o jeho smrti?" "Viděl jsem tělo," řekl Harry. "Jednou se vrátil zpět, ale nemyslím si, že by to zvládl podruhé." "To stačí," odehnal Harryho obavy. "Mám pro Vás zprávu od premiéra."

"Vytáhněte ruce z kalhot a oblíkat, chlapi!" křiknul Smythe. "Máme před sebou velký den, tak vstávejte, vy bastardi." "Jak to, že máte i po tom všem pití tak dobrou náladu, seržant-majore?" zasténal zničeně jeden z mužů. "Jsem nadřazený druh lidské populace," odpověděl klidně Smythe. "Na Vás ostatní neandrtálce byl major tak hodný, že Vám zařídil zásoby lektvaru na kocovinu. Já jsem navrhoval, že bitva s kocovinou otužuje duši a tělo, ale vždyť víte, jaký dobrák náš major je." Muži se zvedli ze země a dobelhali se ke slíbenému lektvaru. "Úkol od majora, McLaine."

Harry strávil ráno procházením různých kouzelnických textů, které při svých cestách našel. Většina z toho nebyla nic moc, ale jeden ho zaujal. Byl to deník, nalezený uvnitř jedné z hrobek z pozdní doby římské. První stránky deníku jej označovaly za kopii kopie staršího dokumentu. "Tak trochu uplakanej hajzlík," prolétl Harry prvních pár stránek. "A taky pěkně namyšlenej." Asi v polovině knížky něco upoutalo jeho pozornost, odložil ji a vyrazil na můstek, kde byli Profesor s Pomocnicí. "Profesore?" vešel Harry do místnosti a rozhlédl se kolem. "Co jsou zač ti lidi?"